Nakladatelství Arbor vitae bylo založeno v roce 1992 a od počátku se věnuje vydávání publikací o výtvarném umění a pořádání a produkci výstav. Nakladatelství rozřazuje svoji produkci do několika edic – v edici De arte, čítající dnes 30 titulů, vycházejí deníky, eseje, sentence a vzpomínky významných českých a světových malířů, sochařů a architektů; v edici Texty o architektuře základní díla českého i světového architektonického myšlení; v edici Vera effigies textové monografie významných umělců přelomu 19. a 20. století (např. Karel Hlaváček, Alfred Kubin, Arnold Schönberg, Edvard Munch); v edici Louisa pohádky a pověsti ilustrované současnými českými malíři a grafiky. Knihy nakladatelství získaly historicky nejvíce ocenění v soutěži Nejkrásnější kniha roku, dále ceny Gloria Musaealis, Magnesia Litera, Nadace Český literární fond – Za kultivaci českého knižního trhu a bronzovou medaili v soutěži Nejkrásnější knihy světa. (Zdroj: http://www.arborvitae.cz/o-arbor-vitae.)

S nakladatelstvím Arbor vitae jsem spolupracovala jako externí redaktorka v letech 2018–2019 se zaměřením na odbornou literaturu z oblasti umění, a to původní, českou, i překladovou. Jako redaktorka jsem se podílela na knize Rozlomená doba 1908–1928: Avantgardy ve střední Evropě (ed. Karel Srp, 2018), která se soustředí na zlomové dvacetiletí dějin moderního a avantgardního umění ve střední Evropě, ve dvanácti tematických blocích seznamuje s malířstvím, sochařstvím, typografií, fotografií, filmem a scénografií na příkladech tvorby více než stovky autorů, počínaje expresionismem v roce 1908 a konče abstrakcí v roce 1928, obsahuje téměř 900 vyobrazení, doprovozených medailony umělců i časopisů a obsáhlou chronologií, a v šíři a hloubce svého záběru nemá ve světové odborné literatuře o střední Evropě obdobu. Dále jsem redigovala české vydání knihy Emmanuela Petita Ironie aneb sebekritická neprůhlednost postmoderní architektury (přel. Ladislav Nagy, 2018), jež specifickým způsobem mapuje dějiny postmoderní architektury, pročež si Petit vybral pětici architektů – Roberta Venturiho, Stanleyho Tigermana, Aratu Isozakiho, Petera Eisenmana a Rema Koolhaase –, aby sledoval, jakou funkci každý z nich přikládá ironii a jak s ní pracuje ve svých projektech, a porovnává přitom myšlení těchto architektů-intelektuálů s idejemi slavných ironizujících filosofů, básníků a literárních vědců.